Minivolejbal z jiné strany
Píše se mi to velmi těžce, ale Nymburk vidím trochu jinak než Aleš a Zdeněk Haník a možná i někteří jiní. Nechci v žádném případě znevažovat práci VA, všichni určitě udělali maximum v rámci svých momentálních možností a všem patří maximální uznání za snahu a hlavně za to, že do Nymburka dostali tak velkou masu dětí, trenérů a rodičů. Tím ovšem pro mne klady bohužel končí. Nechci se příliš vracet k organizaci, tu si musí všichni organizátoři podrobně rozebrat sami. Těch přehmatů bylo opravdu hodně (doufám, že se jim v dalších turnajích vyhnou) a všechny vyplývaly podle mne z podcenění detailní přípravy a hlavně týmové práce. Takto monstrózní podnik lze kvalitně zorganizovat pouze v týmu s přesně rozdělenými kompetencemi.
Co mi však hlavně „leží v žaludku” je pro mne nepochopitelný chaos v pravidlech, který považuji za hřích nejtěžší už jen proto, že vím, jak bolestně jejich základní návrh vznikal a doufal jsem, že právě tento turnaj prověří jejich validitu. Těžko však hodnotit něco, co není dodržováno (přestože dáno) v podstatě nikým. Díky špatným instrukcím se vlastně hrálo podle několika různých předpisů a korunu všemu nasadili rozhodčí, kteří pravidla neznali mnohdy ani v základních rysech, natož aby je po týmech vyžadovali. Přesto jsem si nějaké závěry udělal a ty hlavně chci prezentovat. Vezmu to pěkně po řadě a od podlahy.
Žlutá: je to vlastně jediná kategorie, ke které nemám připomínky, pravidla jsou plně vyhovující a hra by mohla výtečně plnit motivační funkci u nejmenších. Tak tedy spíše jenom povzdech – to házení nám (zvláště děvčatům) moc nejde. Co s tím? Možná ještě zmenšit míče a hlavně házet a házet.
Oranžová: základ (chyť a pinkni) je určitě výborný, ale naprosto se mému chápání vymyká hra na dva údery. Osobně bych dal povinnost hrát třikrát - přihrávka k síti, nahrávka podél sítě a útok prsty bych nechal hrát povinně bez chycení. Kopírovat přesně modelovou situaci šestkového volejbalu mi připadá daleko logičtější.
Červená: znovu ta samá připomínka jako u oranžové. Hrát povinně na tři údery a ten poslední bez „mezipinknutí”. Velkou otázkou je hra jednou rukou, já se přikláním k úplnému zákazu, pokud opravdu chceme, aby se hráči naučili dostat pod míč nohama. Spodní servis bych naopak umožnil, zabraňuje rozehrání hry těsně za síť (z klidu je jednodušší).
Zelená: pro mne rozhodně kategorie nejproblematičtější. Vzhledem k fázi učení základních odbití mi připadá v tomto věku hraní jednou rukou jako kontraproduktivní vůči našim snahám naučit správně bagr. Stoprocentně přitom beru argumenty, proč bagr ve hře nepoužívat. Podle mne by stačilo zakázat horní servis, zvednou klidně o 10-20 cm síť a důsledně dodržovat pravidlo o hraní bez výskoku. Hraní jednou rukou bych potom povolil pouze jako lob ze země a v pádu při těžkých míčích.
Modrá: pravidla jsou tu jasná všem (kromě některých rozhodčích, kteří hodnotili blok jako hraní na prvou). Na rozdíl od Aldy si myslím, že i tady má soutěž své opodstatnění. Měli bychom však hře ponechat naprosto volný průběh – to znamená bez rozhodčích a bez trenérů, respektive bez jejich koučování v průběhu hry. Hráči by tak měli daleko větší prostor pro improvizaci v řešení herních situací.
Pokud to shrnu, tak si myslím, že do dalšího turnaje by se měla zcela jasně stanovit naprosto jednotná pravidla pro všechna družstva (pokud to bude možné i s některými nutnými změnami). S těmito pravidly by se měli všichni (včetně rozhodčích) včas a detailně seznámit a všichni by je měli důsledně dodržovat.
Na závěr ještě jeden povzdech. Hra zvaná volejbal se hraje hlavně pro vítězství a ne pouze pro „zahrání”. Zvítězil samozřejmě každý, který se zúčastnil a měl snahu vyhrát, ale přesto měli někteří vyhrát více a měli za to být o něco více odměněni. Třeba jenom tím, že by se mohli vyfotografovat s některým z reprezentantů, kteří papírově vedli jednotlivé skupiny. Taková fotka s Někým v parádním repredresu „se lvíčkem na prsou”, to je panečku trofej a nakopnutí do volejbalové kariéry. Snad příště.
A na úplný závěr: přes všechny nedostatky je hlavně nutné vidět snahu o nějakou změnu ze strany ČVS v přístupu k mládeži. Cesta zpět k volejbalovým trůnům bude jistě ještě klopotná, ale první krůček byl úspěšně učiněn. Doufám, že další turnaje v této sérii se zbaví „dětských chyb” a ještě více a pozitivněji budou volejbal u nejmenších propagovat.
Přerov 5.1.2011
Na viděnou v Praze se těší Slávek Matěj
Diskuse na stránkách www.hanikvolleyball.cz.
